Následně jsme se začali připravovat na páskování, tedy zkoušky na vyšší technické stupně, které bylo v plánu na polovinu března, ale vinou nových covidových omezení bylo odloženo. V průběhu dubna a května se necvičilo, mohlo se jen ve dvou a jedině venku, a tak trénoval akorát trenér Jirka s naší nejlepší závodnicí Annou Kašparovou. Od poloviny května se již mohli přidat i ostatní karatisté, tréninky probíhaly venku na stadionu nebo v lese na Černé Hoře.
V průběhu června přišla další nepříjemná zpráva – provozovatel základny v Budislavi nepostavil tábor a náhradní prostory pro naše letní soustředění jsme nesehnali, a tak se poprvé od roku 1992 naše letní soustředění nekonalo. Ale dokázali jsme si to alespoň částečně vynahradit, trenéři zvolili formu příměstského tábora ve stejný termín. Začínali jsme v 8 hodin ráno, končili v 18, na dobré obědy jsme docházeli do jídelny v nemocnici. I na výletě jsme byli, a to přímo v Gladiátor aréně v Hradci Králové, kde jsme si vyzkoušeli svoje schopnosti a nutno dodat, že úspěšně. Pochvalu jsme sklidili nejen od přihlížejících diváků, ale i od místních instruktorů. Obzvláště obdivovali naše nejmenší, kteří překážky mnohdy zvládali lépe než dospělí. Závěrem soustředění se podařilo úspěšně „odpáskovat“ 14 cvičencům, poté jsme si krátce odpočinuli a v září opět v plné síle nastoupili do tréninku. Ale to jsme netušili, že odpočinku bude následně že moc.
S novými zájemci jsme zvládli jen čtyři tréninky, pak nás zastavila karanténa a následně i další přísná opatření. Tak jsme se od listopadu vrátili k venkovním tréninkům ve dvou, v prosinci se po mírném rozvolnění povedlo udělat i pár tréninků pro omezený počet lidí v tělocvičně. Jirka s Aničkou chtěli být připraveni na eventualitu, že by se nakonec konalo mistrovství ČR. To také po několika odkladech za přísných hygienických podmínek a se zúženou nominací proběhlo ve druhé polovině prosince. Anička tady vybojovala zlato a stříbro v kumite žen.
Karate ale není jen sport, je to především cvičení těla i ducha, je o tom, abychom se naučili ovládat svoje tělo, správně dýchat, přijímat bolest, učit se ovládat a respektovat svého protivníka. Ale v tréninku nikoho nešetřit, ani sebe, ani druhého. I to jsme si celý loňský covidový rok trénovali, někdy spolu, někdy každý sám.
Závěrem bych rád poděkoval Anně Kašparové a její rodině za podporu. Anička nejen že se snaží poctivě trénovat a stará se i o to, aby trenér nezahálel, ale svoje stipendium, které dostala za vítězství na MS SKIF, věnovala oddílu. Aničko, Tobě patří velký dík a uznání nás všech. Díky patří i rodičům za podporu, bez toho bychom toho tolik nedokázali.
