zavřít
Před nějakými šedesáti lety začal jezdit autobus Prostějov-Praha, jedna z prvních dálkových linek v republice. Tedy tak trochu luxus. Na zpáteční cestě z Prahy měl spoj čtyřicetiminutovou zastávku na občerstvení v Litomyšli u tehdejšího hotelu Slezák. Mezi pasažéry byl jednou také uniformovaný příslušník SNB, vracející se z jakési nesporně důležité schůze v Hradci Králové. Usedl do restaurace, objednal si výtečnou tlačenku s kofolou a zaregistroval, že vedlejší stůl obsadil i řidič jeho autobusu. Ten pojedl rovněž vyhlášenou tlačenku, kterou k úžasu příslušníka zapil malým pivem. Před půl osmou vrchní číšník pan Kábrt oznámil: „Prostějovan bude odjezd!“ A začal kasírovat. Cestující se pomalu trousili zpět do autobusu, příslušník zachoval klid a řekl si „dokud šofér sedí, je času dost“. Tato podle něho geniální myšlenka se záhy ukázala být pramenem všeho zla. Konečně i šofér zaplatil a měl se k odchodu. Nyní přišla příslušníkova chvíle. Rovněž povstal, ukázal na dopitou sklenici a pronesl zatýkací formuli: „Soudruhu řidiči, dál nejedete!“ Oslovený naň překvapeně pohlédl a odpověděl: „To máte pravdu, já jdu teď domů. Ale vy dál nejedete taky! My se tady totiž střídáme a prostějovský kolega s autobusem právě odjel.“ Jak se onen příslušník SNB v pokročilém večeru tehdy dostal domů do Moravské Třebové, není už známo.
Zdeněk Vandas
