zavřít
Téměř dvacet lidí různého věku i pohlaví se zúčastnilo semináře sebeobrany, který v sobotu 18. května uspořádal litomyšlský klub Karate-do při TJ Jiskra Litomyšl. Kurz vedl instruktor Stanislav Gazdík, zakladatel systému IAODG (International Association Operational Defence Group). Účastníci odcházeli z tělocvičny místní Jiskry nadšeni. Úplní začátečníci pochopili základní pravidla účinné obrany před agresorem, ti zkušenější se měli možnost zdokonalit a naučit novým technikám. Dvaačtyřicetiletý Stanislav Gazdík působil patnáct let ve Francouzské cizinecké legii. Hned tedy dva důvody pro zajímavý rozhovor.
Jak účastníci na vaše preventivní kurzy reagují?
Učíme jak se bránit možné agresi. Lidé jsou šokovaní rostoucím násilím a většinou nevědí jak na něj reagovat. To je také důvod, proč kurzy sebeobrany pořádáme. Seznamujeme je s preventivními opatřeními, s jejichž pomocí není nutné agresivní osobu zlikvidovat, ale pouze zpacifikovat a přivolat záchranné složky, které situaci řeší dle svých pravomocí.
Existují stručná pravidla, jak se v případě napadení zachovat?
Tělo by mělo být na takový atak minimálně připraveno. Mělo by znát alespoň minimální práh bolesti, protože první rány na ulici schytá právě cíl agrese. Člověk musí umět reagovat. Dle mého konceptu vždy začínáme na bázi otužování, aby tělo zjistilo, kde má slabiny, a pak následují rozvíjející techniky. Pokud je člověk otužený, na ulici podle toho reaguje. Neuzavírá se do sebe, ale přemýšlí a spontánně reaguje na danou agresi.
Někdy mají soudy problém odlišit nutnou sebeobranu od útočné akce. Co radíte?
Toho se naše preventivní opatření také týkají. Důležité je útočící osobu verbalizovat, především aby okolí poznalo, o co jde. Musíte mít hodně svědků, kteří dosvědčí, kdo byl v dané situaci útočníkem a kdo obětí, a mít svědky na své straně.
Lidé si často myslí, že se jim taková situace nikdy nepřihodí, že nikdy nemohou být napadeni. To je ale asi mylná představa…
Přesně tak. Stalo se mi to před čtyřmi lety, v pátek v pravé poledne za krásného počasí. Šli jsme s rodinou po Pařížské ulici v Praze a z ničeho nic vyběhli dva muži z klenotnictví a dva další za nimi. Tlačil jsem tenkrát kočárek s ročním synem a deset metrů od nás se střílelo. Tím, že jsem byl vycvičený u armády, měl jsem jiné reakce než ostatní kolem, kteří se zastavili, otevřeli pusy a zůstali stát překvapení, co se tu děje. Já jsem věděl, kde je hrozba, kde je potenciální střelná dráha, abych uchránil své dítě a včas se ukryl. Prevence je od toho, aby člověk rychle a správně situaci vyhodnotil a podle toho reagoval.
Měla by se podle vás sebeobrana dostat do školní výuky?
Jsem toho zastáncem. Existuje přece šikana. Kolikrát učitel může z takového cvičení vycítit, je-li žák agresivní, a preventivně zmírnit jeho reakce, bázlivého zase může povzbudit. Pracuji v prevenci proti násilí. V nouzi je většinou ten, kdo chce pomoci.
Máte za sebou velice zajímavý život, patnáct let jste byl členem Francouzské cizinecké legie. Proč jste do ní jako mladý muž vstupoval?
V roce 1991 jsem skončil službu u průzkumného vojska naší armády. Byl jsem dva měsíce doma, a protože mě lákal vojenský život, chtěl jsem jít dál. Administrativní obtíže mi znemožnily vstup nejen do armády, ale také do policejního útvaru rychlého nasazení, a tak jsem zareagoval na inzerát v novinách, v kterém sháněli členy výsadkového pluku v cizinecké legii. Do speciálních jednotek jsem se dostal jako jeden z prvních z východní Evropy. Strávil jsem tam devět let. Dvanáct let jsem byl u výsadkářů a tři roky jsem fungoval jako výběrčí nové generace do cizinecké legie. Dosáhl jsem šarže poddůstojníka. Protože jsem se rozhodl odejít do civilu, další můj postup se zastavil. Od svých šestatřiceti let jsem v důchodu. V penzi člověk nenosí hodnosti ani metály.
Nejčastější mise v druhé polovině devadesátých let byly pod praporem mírových jednotek nebo legie hlídaly francouzské zájmy v rovníkové Africe. Působil jste v jedenácti bojových misích. Jak je hodnotíte?
Každá byla jiná a vždy šlo o život. Byl jsem například v Kongu, Čadu, Gabonu, Středoafrické republice, v letech 1993 a 1996 jsem sloužil v Bosně a v roce 2000 v Kosovu. V bývalé Jugoslávii jsme šest měsíců působili jako modré přilby. Tam to bylo strašné, hodně mrtvých, hodně raněných. Umírali nám tam první kamarádi. To je riziko povolání. Ne každému se podaří vrátit se domů.
Která mise byla nejtěžší?
Mise v kosovské Mitrovici, kde jsem měl na starosti výcvik policejních jednotek pořádkové služby. Čtyři měsíce se dvěma znesvářenými stranami Srbů a Albánců, každý den manifestace. Psychicky a fyzicky to bylo nesmírně náročné.
Pomohlo vám při vyjednávání, že jste Čech?
Ano. Jako Čechy nás přijaly všechny strany - Srbové, Chorvati i Albánci. Rusové třeba nemohli k Chorvatům, brali je jako spojence Srbů.
Jak se cítíte v penzi?
Kariéru mám za sebou a užívám si rodinného života. Tím, že jsem založil profesní firmu, tak nemám nouzi o práci. Na český trh nabízíme dobré ceny, v porovnání se světem to tady děláme ,zadarmo´. Nedávno jsme ukončili dvouleté školení bezpečnostních firem, na které jsme získali dotace z Evropské unie. Mělo velký ohlas, účastníci se profesionálně vyhoupli hodně nahoru.
Co vám služba v cizinecké legii dala?
Bylo toho hodně. Kamarády, zajímavé kontakty, poznal jsem různé struktury společnosti, naučil se řeč a jsem samostatný a nezávislý. Armáda naučí lidi chovat se úplně jinak.
Jakým směrem povedete své syny?
Připravuji je na agresivní dobu, rozlišovat zlo a dobro. Co ale budou nakonec v životě dělat, záleží jen na nich.
Ptal se Ivan Hudeček (rozhovor zkrácen)
