zavřít
V Lilii č. 7 byl otištěn článek Pávi z Moravy o Petru Bezručovi, proto je tento text nadepsán "Ještě k Bezručovi" (pozn. red.).
Petr Bezruč je nejvýznamnější z našich spisovatelů, kteří chtěli svým dílem sloužit potřebám určitého regionu, ale vytvořili dílo celonárodního významu.
Bezruč se snažil zachytit básnickým slovem principiální protiklady, které existovaly v celé národní pospolitosti, na Těšínsku a Ostravsku byly však vyhroceny do té míry, že jejich pravdivé zobrazení pomohlo vidět je v jejich celonárodním dosahu a odhalovalo jejich obdobu v jiných regionech.
Je v tom cosi tragického, že Praha chápala Bezruče jinak, než chtěl a měl být chápán. V době, kdy Bezruč vystoupil jako básník na veřejnost, realistické prvky jeho básnické struktury byly publikem, odchovaným oficiální kritikou, chápány jako prvky básnické struktury symbolické. Stylizace básníka do posledního pěvce svého lidu, jeho zoufalství, zahledění do očí smrti - to všechno byly kostýmy, v kterých si libovali tehdejší symbolisté. Jako něco nového byla u Bezruče, pociťována jen jeho drsnost, v které současní čtenáři v Praze cítili reakci proti dekadentní překultivovanosti.
A tak se stala zvláštní věc. Básník, který psal o skutečnosti a u něhož nebylo v podstatě pózy, byl pociťován na pozadí soudobé dekadentní literatury jako jeden z projevů tehdy módního postoje k životu. Realita byla částí publika zaměněna za literární kostým.
Vít Frejvald (dle studie Josefa Hrabáka, Edice Hosta do domu, v Brně 1961)
