Základní kámen budovy Smetanova domu byl sice položen až roku 1903, myšlenka na jeho vznik však spadá již do počátku osmdesátých let 19. století. Jednota ochotnická stále silněji postrádala kulturní stánek a větší divadelní společnosti se těžko mohly odhodlat k divadelním hrám v Litomyšli. V roce 1882 podal J. Krahulec návrh, aby se ochotnicvo přičinilo o založení spolku, jehož úkolem by bylo, postarat se v co nejkratší době o zbudování domu, v němž by divadelní hry měly trvalý stánek. První pokus však neměl potřebnou podporu. Až 23. března následujícího roku byl návrh Jednotou jednomyslně přijat a byla učiněna potřebná opatření pro vznik spolku.

   V roce 1887 bylo poprvé jednáno o možnosti zakoupení budovy známého hostince Karlov se zahradou, ale bez pozitivního výsledku. Začalo se tedy přemýšlet o jiných projektech. Za účelem postavení budovy Smetanova domu byly tak například zakoupeny 4 objekty na místě Smetanova náměstí, další projekt počítal s využitím pozemku naproti nynějšího Smetanova domu a možnost představoval i pozdější městský sad u Karlova. Nakonec padlo rozhodnutí pro stavbu na místě Smetanova náměstí a do konce roku 1901 byly pořízeny plány a rozpočet na stavbu na zmíněném místě a povolení ke stavbě budovy. Objevily se však hlasy, které s ohledem na rozpočtené zvýšené náklady doporučovaly opět dřívější myšlenku stavby na pozemcích Karlova. V této době kolísání zasáhli energicky některé osobnosti, jako například J. Laub, J. Janouš a Q. Šimek, a způsobili, že byl Karlov počátkem roku 1902 osadou od dědiců Sautrových zakoupen a věnován k žádanému účelu. Dále byl zvolen výbor, který se měl postupem věci zabývat. Následovalo vypsání veřejné soutěže na získání plánu pro Smetanův dům v Litomyšli. Dodáno bylo celkem 11 projektů, z nichž byl soudcovským sborem jako nejlepší vybrán plán pánů Jana Šůly, Viktorina Šulce a Josefa Velfíka, architektů a profesorů průmyslové školy v Plzni, a těmto autorům bylo také svěřeno vypracování podrobných stavebních plánů, rozpočtů a podmínek pro zadávání prací. Tímto byla zakončena činnost spolku pro vystavění divadelní budovy a další práce obstarával už výhradně stavební výbor, který měl za úkol rozhodovat o různých věcech týkajících se Smetanova domu a dávat návrhy městu. Vrchním dozorcem a vedením stavby byli pověřeni projektanti Šůla, Šulc a Velfík. Dne 1. března 1903 byly zadány stavitelské práce - nádenická, zednická, tesařská, pokrývačská a klempířská - panu J. Kremlovi, úředně oprávněnému staviteli v Litomyšli, a administrátorem stavby byl ustanoven profesor Č. Teyšl, také litomyšlský stavitel. 4. dubna 1903 byl pak položen první kámen do základů.

   Slavnostního otevření 11. června 1905 se zúčastnil mezi jinými také ředitel národního divadla F. A. Šubert, Alois Jirásek, Smetanův zeť Josef Schwarz a jiní. Dával se Dalibor, kterého nastudovali místní zpěváci a muzikanti, jenom titulní roli zpíval člen dvorní opery ve Vídni František Pácal, jenž pocházel z Litomyšle.Činoherní představení uvedlo Jiráskovu M. D. Rettigovou s Hanou Kvapilovou v havní úloze. Divadlo v Litomyšli pak vedle ochotníků ovlivňovaly profesionální společnosti, zejména Divadlo sdružených měst východočeských, k jehož finančnímu zajištění se spojily Hradec Králové, Chrudim, Dvůr Králové a Litomyšl. Každé z těchto měst mělo zajištěnu několikatýdenní divadelní sezónu. Divadlo do Litomyšle zajíždělo ještě v letech 1. světové války a i když mohou být o jeho umělecké úrovni pochybnosti - na repertoáru byly i kasovní kusy, je nesporné, že litomyšlské publikum mohlo shlédnout velmi náročná díla; na programu se pravidelně objevovaly opery Bedřicha Smetany, například Prodaná nevěsta, Hubička, Dalibor, Dvořákova Rusalka, Fibichova Šárka, a co je pozoruhodné, v roce 1917 se dávala Janáčkova Její pastorkyňa, kterou Národní divadlo v Praze uvedlo v roce předcházejícím. Z dramatiků se představili například Ibsen, Bjornson, Mahen, Preissová. Po 2. světové válce, 23. června 1946, zde pod taktovkou Rafaela Kubelíka hrála Česká filharmonie Smetanovu Mou vlast a vystoupení bylo dokonce nazváno "Hudební slavnosti Smetanova Litomyšl I." Nejen však chvíle slavnostní, ale i stinné a tragické pamatuje Smetanův dům. V padesátých letech se zde konalo zasedání státního soudu v Praze, který v šesti dnech vynesl 43 rozsudků na dohromady 420 let vězení.

   Dne 15. dubna 1994 zazněla ve Smetanově domě Dvořákova Česká suita při příležitosti setkání sedmi středoevropských prezidentů v Litomyšli. V letech 1995 až 1996 proběhla rekonstrukce Smetanova domu. Slavnostní otevření spolu s odhalením pamětní desky vězněných, mučených a popravených v naší republice v letech 1948-1989 se konalo 26. října 1996. Na programu bylo Smetanovo Scherzo z Triumfální symfonie, Dvořákova Česká suita a Webberovo Requiem.

   V dnešních dnech je Smetanův dům využíván převážně k divadelním představením a koncertům. K velkým událostem patří mezinárodní operní festival Smetanova Litomyšl, hudební festival Mladá Smetanova Litomyšl a Smetanova soutěž pěveckých sborů. V plesové sezóně je místem zábavy tancechtivých pánů a dam. Výjimku v programu netvoří ani představení pro školy, či zábavná talkshow apod.

   Monumentální stavba Smetanova domu je vrcholem litomyšlské novorenesance. Dle slov Dr. Františka Laška jde o "...nehynoucí památník vyspělosti našeho občanstva," postavený stavitelem Jos. Kremlem podle plánů inženýrů profesorů průmyslové školy Jana Šuly, Viktorina Šulce a Josefa Velflíka. Jak lze ze slov výše zmíněného autora vyčíst, na tehdejší poměry se jednalo o stavbu nevídanou, k jejímu otevření se "...sešla početná umělecká obec, aby přiložila ruku k dílu společnému, Musami posvěcenému dílu."

   Průčelí budovy se vyznačuje výraznou renesanční fasádou a balustrádovým balkónem. Štít nad hlavní římsou zdobí litomyšlská lilie, lyra a sousoší, jež je dílem prof. Antonína Poppa. Ostatní výzdoba byla zhotovena plzeňským štukatérem Otakarem Walterem. Střecha je zdobena mřížovým, v pravé části budovu kryje tamburová kopule.

   Rozsáhlý vestibul, ve kterém se před představeními shromažďují zástupy umění chtivých občanů se zužuje v impozantní shodiště s bohatou balustrádou, dvěma majestátnými sloupy, které přechází v podélné předsálí, kde je možné v družném rozhovoru strávit divadelní přestávky. Toto předsálí je zdobeno jemnými plastickými zlacenými ozdobami a lemováno řadami křesílek, připravenými pro znavené účastníky plesů či tanečních kurzů.

   Sám hlavní sál je ukázkou bohaté umělecké představivosti jeho tvůrců. Prostor vyniká "ladnou uměleckou výpravou. Po stranách lunetová klenba a uprostřed rovná stropní plocha jsou obohaceny římsovým, pásy a festony i kartušemi plastickými i malovynými. Bohatě jsou zdobeny stěny. Zvláště poprsnice visuté galerie krášlí dívčí obličeje spanilých tváří Medusy gorgonské s vlasy, jež žárlivá Athena proměnila v hady. Masky se střídají s rozepjatými křídly vybájených opeřenců.

   Oblouk proscenia zdobí ve středu Lyra a po stranách květy a dole reliefní musické bytosti v antickém rouše. Ve výši prosceniového oblouku povznášejí nás medailony s portrety dvou mužů věrných národních srdcí, Bedřicha Smetany a Jos. Kaj. Tyla, věnčenékvěty a dolů splývajícími stužkami. Plastické práce proscenia a galerie vytvořil dekorační sochař jemného uměleckého cítění Rudolf Hamršmíd z Pacova. Ostatní plastická výzdoba velkého i malého sálu a vnitřku budovy jest dílem hořického štukatéra A. Kulhánka. Skvostný velký, zlatem se lesknoucí lustr zvyšuje nádheru sálu.

   Proscenium rámuje oponu, vzácné umělecké dílo zesnulého již malíře Frant. Urbana. V levé polovině v mírně kopcovitém kraji s břízkami kráčí z doliny kolem sedícího posáčka ovcí, držícího na znamení hudebnosti našeho lidu v klíně housle, ženská postava a drvoštěp se zdviženou paží k sejmutí pokrývky hlavy. Všichni jsou překvapeni vidinou krásné děvy na pravé straně obrazu, v dlouhém, k zemi sahajícím květovaném šatě, hrající na struny, natažené mezi haluzí a kořenem košatého stromu. Dívka stojí pod perutěmi andělského zjevu v dlouhé, běloskvoucí, řasné, ještě od letu vánkem načechrané říze. Tato apotheosa hudby, jež prolíná mánesovsky českou duši, zvítězila v soutěži. Zdobným širokým okrajem z květů a stužek a dole s třásněmi orámovala krásný obraz umělcova choť Marie Urbanová-Zahradnická." - tolik praví Dr. František Lašek v knize Litomyšl v dějinách a výtvarném umění, vydáno r.1946, str. 99.